Pavel Brunclík

Tematické cykly fotografií následují jeden za druhým, Cizí ženy, Krajiny, Geometrie nahoty, 46 Čechů. Jsou různé a něco se v nich stále vrací. Jsou různé, ačkoli mají stejného autora, ale to, co se v nich navrací a co je jejich společným jmenovatelem, není jméno, nýbrž pohled, který tuto různost předvádí a sám se v ní prezentuje. Protože fotografie je vždy také fotografií určitého pohledu, a nikoli jen otisk reálného světa.

Z pohledu pak můžeme vyčíst, v čem je síla autora těchto různých fotografií. Pavel Brunclík vytváří portréty. Tvoří je ale svým způsobem, a to tak, že slovu portrét přitom vrací jeho nejpůvodnější význam. Portrétovat totiž neznamená pouze a výlučně zobrazovat osobu, tvář a její výraz, portrét je mnohem složitější: chce z povrchu extrahovat pátou esenci portrétovaného, která není skryta pod povrchem, nýbrž v tomto povrchu žije. Na fotografiích Pavla Brunclíka tak můžeme vidět nejen samu podstatu portrétování, ale i podstatu fotografování, protože ve všech jeho cyklech spolu obojí velmi těsně souvisí.

Označení „portrét“ v sobě utajeně ukrývá latinskou předložku pro, jež naznačuje, že jde o zachycení pohybu, třebaže takového, který se odehrává na místě. Pro‑trahere: cosi vystupuje na povrch a v něm se dává vidět. Fotografický snímek zachycuje okamžik, ve kterém tento pohyb prostupuje fotografovaným objektem. Ukazuje tedy to, co běžně jen odhadujeme, když mluvíme o povaze, charakteru či temperamentu, náladě či rozpoložení. Co jiného je však fotografie než právě toto: odhalovat ve viděném viděné jako nespatřené?

I proto souvisí portrétní fotografie s časem a i proto je portrét něco jiného než zobrazení osoby či tváře. Pavel Brunclík to dokazuje tím, že vytváří portréty krajiny, že portrétuje lidské tělo nebo momentky jiného ve zdánlivě stejném. Právě tady, kde se neomezuje na lidskou tvář, je obtíž portrétování možná ještě zřejmější. Vystupování nespatřeného ve viděném vyžaduje nejen v případě zachycení lidské tváře, nýbrž právě tak i v portrétu krajiny vystižení chvíle, v níž charakteristické rysy osoby či místa pomáhá objevit prostředí či bezprostřední okolí, souhra času a prostoru v určitém okamžiku v této tváři nebo na tomto místě, v těchto a nikoli jiných barevných odstínech, v tomto a nikoli jiném světle, v detailu a nikoli v celku, anebo naopak v celku a nikoli v detailu. Protože vždy jde o jedinečné setkání látky a tvaru v neodhadnutelné chvíli, která netrvá—leč na fotografii.

Portrétující fotograf nemůže na rozdíl od malíře obcházet vnější podobu fotografovaného, a proto se musí soustředit na povrch a na to, co se v něm odehrává. Fotografie dosvědčuje, že tato chvíle tu skutečně byla, je však skutečností jen na fotografii. To ale platí nejen o krajinách, nýbrž stejně tak i o tanci a tanečním pohybu, jehož portrétům je věnován Brunclíkův cyklus Geometrie nahoty. Také zde můžeme ve viděném zahlédnout nespatřené: lidské tělo v okamžiku, který je oku reálně nedostupný. Tato chvíle tu skutečně byla, ale skutečná je pouze na fotografii. Chce-li to někdo nazývat paradoxem, budiž, nechť si ale všimne i toho, jak paradoxní je sám název tohoto cyklu: Geometrie nahoty. Geometrie není za povrchem či kdesi pod ním, nýbrž je v něm—a vychází najevo v tanečním pohybu samém, jehož portrétem jsou snímky tanečníků obnažených právě až na povrch jejich těla.

Provokuje-li krajina s aktem, provokuje-li nahota tanečníků, pak přirozeně mohou působit provokativně i Cizí ženy: erotikou v temných zákoutích či svůdnou odtažitostí pózy. Avšak to, co se v těchto portrétech zdá tvořit protiklad momentů navzájem se vylučujících, je ve skutečnosti souhra—souhra mezi různými vnějšky, totiž prostředí a pózy—, která však v povrchu fotografie nechává prosvítat nějaké tajemství, jehož tajemství se nemůžeme dopátrat. To tajemství je možná velmi prosté: to, co je v hloubce, se může ukázat pouze tehdy, objeví-li se na povrchu, to jest na fotografii. A často bývá skutečnější než skutečnost sama, třebaže jeho realitu dokládá jen a jen fotografie.